Dnes a denně se setkávám s touto větou nebo s její obdobou. Naposledy při jedné hře z Víkendovky, mého soutěžního programu pro děti a jejich rodiče.
Odstartovala jsem soutěž, jejíž součástí je v podstatě jedno posilovací cvičení. Do soutěže jsem zapojila všechny děti, i jejich rodiče. Cílem bylo vydržet v jedné náročné poloze, kterou posilujete celé tělo, co nejdéle. Kupodivu jako první „odpadli“ všichni dospělí. Děti se držely opravdu dlouho, nakonec se rozhodovalo mezi 3 dětmi. Nikdo se nechtěl vzdát a já tiše obdivovala jejich výdrž. Mezi touto trojicí byla i moje dcera, jediná holka. Je soutěživá, tyto hry má moc ráda a moc ráda vyhrává. Bylo vidět, jak se jí nohy i ruce klepají, jak už drží „jen“ silou vůle. Byla jsem na ni opravdu hrdá.
A v tomto okamžiku za mnou přišla matka chlapce z poslední soutěžní trojice a zašeptala mi: „Ukonči to, vždyť budou strašně unavení. A podívej se – klepou se jim nohy…“ Podívala jsem se na ní, jestli to myslí vážně a odpověděla jí: „Proč bych to měla ukončit já? Vždyť každý může kdykoliv skončit. Jen prostě nevyhraje.“
Později jsem si vzpomněla na článek, který jsem kdysi četla. Byl o tom, jak dětem „pomáháme“ vždy vyhrávat. Jak se jim snažíme vše usnadnit. Jak se snažíme odměnit i ty, kdo nevyhrál. V článku se řešilo to, zda dětem tímto způsobem pomáháme? Zda jim naopak spíše neškodíme? Zda si pak děti uvědomí, že si něco opravdu zasloužily a že se kvůli tomu musely opravdu snažit? A že to „trochu“ bolelo? Není to přeci právě ten důvod, díky čemu jsme pak na své děti hrdí?
Moje soutěž dopadla dobře. Nejdéle vydržel nejmenší chlapec, syn oné matky, která chtěla hru „pro dobro dětí“ ukončit. Všichni mu přišli gratulovat, všichni o této soutěži mluvili ještě dlouho. Chlapec byl na sebe neuvěřitelně hrdý, že to zvládl. A já byla hrdá na sebe, že jsem to neukončila.
